Zaměřeno na Superhostitele: domov plný života po ztrátě partnera

Superhostitelka Marianne se náhle ocitla sama v domě ve stylu Craftwman, který renovovali spolu se svým zesnulým manželem. Aby svoji těžkou ztrátu překonala, začala podnikat a otevřela svůj kalifornský domov hostům z celého světa. Podělila se s námi o to, jak hostitelství dalo jejímu životu nový význam a co pro ni obnáší být podnikatelkou:

Mít vlastní život a lidi, kteří se vrací do našeho domu, pro mě bylo velmi prospěšné.

Když jsem ztratila Mika, cítila jsem se sama a prázdná. V květnu 2017 podstoupil operaci. Mělo jít o běžný zákrok, ale vyskytly se komplikace a nezvládl to. Čtyři dny před operací jsme spolu oslavili 26. výročí.

Moje dcera se za mnou přestěhovala, aby mi dělala společnost. Asi o rok později se odstěhovala a najednou jsem byla v domě sama.

Nepamatuji si žádnou konkrétní příhodu ani důvod, proč jsem začala hostit. Prostě jsem to nějak podvědomě cítila. A pak jsem se v září 2017 vydala na výlet za přáteli do Oregonu a ubytovala jsem se tam přes Airbnb. Hostitel byl velmi milý a já mu vysvětlila, co se stalo. Začalo mi docházet, že být hostitelkou by pro mě mohla být ta správná cesta.

Když můj manžel zemřel, musela jsem se o dům starat sama a vystačit si s vlastními penězi. Pracuji pro jako učitelka, spisovatelka a zahradnice. Nebyla jsem ale schopna se na nic plně soustředit.

V mé hlavě bylo Airbnb zdrojem snadného peněžního příjmu. Ale je to práce jako každá jiná. A protože jsem svobodná žena, měla jsem obavy o bezpečnost. Koupila jsem zámky do pokojů pro hosty a do svého pokoje, ale myslím, že jsem za celou dobu dveře zamkla jen jednou, když jeden z hostů přijížděl velmi pozdě v noci. Jeden kamarád, který také hostí přes Airbnb, mi poradil, abych pro svůj domov napsala popis a tím přilákala typ lidí, které tu chci. Zatím se zdá, že to fungovalo. Možná jsem naivní, ale věřím, že lidé jsou z velké části dobří.

Hostitelství se pro mě stalo způsobem, jak se vyhnout úplné samotě. Dalo mi důvod udržovat dům v čistotě, důvod tvářit se statečně. Člověk se musí trochu vzchopit. To vše mi hodně pomohlo.

Myslím na Mika pokaždé, když přijde nový host. Je to zároveň smutné i posilující.

Zbožňoval práci na tomto domě. Byl tesařem. Když jsme dům v roce 1995 koupili, byl zničený a potřeboval celkovou rekonstrukci. Mike z něj udělal nádherné místo k bydlení. V některých ohledech mám pocit, jako by tu jeho duch a energie byli stále se mnou. Třeba když vítám nové hosty, kteří si hned všimnou toho krásného dřeva a řeknou: „Páni.“

Jsem velmi pyšná. Cítím to za nás oba. Jsem tak ráda, že se o to mohu podělit.

Zpočátku jsem hostům říkala, že jsem právě přišla o manžela. Postupem času to ale přestala být první věc, o kterou jsem se podělila.

Měla jsem na hosty vždy neuvěřitelné štěstí. Jelikož žiji v Santa Monice, všichni hosté se chtěli podívat na pláž, na molo a do oblasti Venice, takže jsem je moc nevídala. Stále jsem potřebovala hodně prostoru a klidu, takže to mi to vyhovovalo.

Občas jsme si povídali nad šálkem kávy nebo seděli na verandě se sklenkou vína a vychutnávali si příjemný mořský vánek. S některými lidmi se dalo mluvit celé hodiny. Připomněli mi, že život jde dál, i když to zní jako klišé.

Jedním z mých hostů byla mladá žena. Neřekla jsem jí, že Mike zemřel, ale možná si všimla jeho fotek po domě. Řekla mi, že před pár měsíci při nehodě přišla o přítele. A tak jsem se ocitla v situaci, kdy jsem jí mohla nabídnout nejen ubytování, ale i někoho, s kým si může o své ztrátě promluvit. Někoho, kdo ji chápe. A já jsem s ní zase mohla mluvit o Mikovi. Našli jsme společnou řeč, neuvěřitelnou synchronicitu. Po jejím odjezdu jsme si několikrát psaly. Ať už se vrátí, nebo ne, na malý okamžik mezi námi vzniklo spojení.

Jako hostitelé sdílíme ubytování, ale někdy sdílíme i mnohem více.

Když jsem dveře svého domova otevřela novým lidem, byla jsem schopna dávat, i když jsem se sama cítila prázdná.

Teď mám svůj vlastní podnik. A to nemluvím o tom, jaké je být pánem vlastního času a mít hlavní slovo v tom, jak se váš život vyvíjí. Když žena řídí svůj vlastní podnik, cítí se silnější.

Některým to může připadat trochu iracionální, ale na přijímání cizinců do vlastního domu je něco posvátného. Hostitelé slouží jako průvodci pro unavené cestovatele. Když cítíme bolest, trápíme se a jsme osamělí, tato interakce a spojení má moc nás trochu zahojit.

Fotky s laskavým svolením poskytla Marianne